Zrcadlo Patrně nejvíce autobiografické filosofické dílo Andreje Tarkovského (1932 - 1986) je utkáno ze snů, náznaků asociací a metafor. Opakující se záběry zrcadel, jež tu fungují mimo jiné jako metafora vnitřního zraku, umocňují tvůrčí potřebu nahlížet na sebe samotného z odstupu. Čtyřicetiletý Alexej si v dialogu s maminkou ujasňuje, čím vším ho ovlivnilo dětství, jež se mu zjevuje ve snech a představách. V nemocnici má čas na bilancování života, ve kterém se stejně jako jeho rodiče rozvedl a připravil tak synovi situaci, kterou sám prožil. Moudrý a nadějeplný poeticko-filosofický komentář tvoří verše režisérova otce Arsenije Tarkovského (v autorské recitaci). Mladou matku i bývalou hrdinovu manželku hraje stejná herečka, matku ve scénách ze současnosti představuje skutečná Tarkovského matka. Nezapomenutelná je snově nádherná kamera Georgije Rerberga v záběrech rodného domu, louky čeřené závanem větru, v kompozici interiéru. Idylické krajiny dětství kontrastují s dokumentárně viděnou realitou života dospělých. Snad nejosobnější film geniálního filmaře je jakýmsi soudem vlastního svědomí, cestou k očištění skrze utrpení a pochopení.